Kdo jsem já?

Jak to bylo se mnou, že jsem se rozhodla pomáhat ženám, jako jsem byla já, nebo jaká jsem dnes?

Nebylo to vůbec jednoduché. Jako dítě jsem si užila mnoho nepochopení, neschopnosti nebo spíše neochoty pochopit křehkou dětskou dušičku, zažila mnoho ústrků i šikany. Nosila jsem brýle a jako baculka jsem přímo byla terčem pro vrstevníky. Posměšky nebraly konce. Jako dítě velmi hlídané a tak i nesamostatné  jsem se musela automaticky stát více zranitelnou, zesměšňovanou.

Dříve tento pojem "šikana" nebyl vůbec používán a také brán v potaz. Prostě kluci zlobili a ubližovali holkám, sem tam pohlavek a bylo to vyřešíno, tedy dle názoru dospělých. 

Známe to každý, všude na každé škole i v každé třídě se najde dítě sociálně slabší a dítě, které zlobí a ubližuje ostatním

Vzhledem k mé křehké dušičce není dlouhá cesta k ústrkům od vrstevníků a nízké sebedůvěře. Nebyl nikdo, kdo by mi vše pořádně vysvětlil a podržel mě. A tak jsem se musela se se vším vyrovnat sama.

Co bylo pro mě horší bylo to, že rodiče nezvládali takéto "psychick" náročnější situace, všd, co bylo pro mě bolestné, silně zraňující spíše přehlíželi a nebrali to vážně.

• Stala jsem se velmi uzavřenou, s okolím nekomunikujícím dítětem

Vše se dá vydržet i lépe zvládnout, když domacítíte oporu, ale v té době 70 léta 20.století na něco takového rodiče neměli čas a ani předpoklady. Prostě každý si svůj život musel vybojovat sám. Jestli jste slabší či silnější nehrálo roli. Protože bylo nutné šetřit, nebylo na krásné drahé oblečení, doplňky a tak se ze mě stával autsajdr.

Takto to pokračovalo celou základní i středmí školu, byla jsem dost uzavřená, bez kamarádek a pro okolí nezajímavá.

• To velmi ovlivní dětskou dušičku či mladého vyvíjejícího se člověka.

Jako 11 letá holčička jsem moc toužila po pejskovi, malé chlupaté kuličce. Jednoho dne jsem si ji přinesla domů, ale nesměla zůstat, protože, dle názoru otce bych se neučila a otec  uznával jen psy hlídače - německý ovčak. Tenkrát jsem si přísahala, že už nikdy nebudu nikoho chtít milovat, aby mi ho zase nevzali a já tolik netrpěla ztrátou, jako u fenky bišonka.

• Dokonce jsem jednou řekla otci, že nejsem určitě jejich, protože by na mě nemohli býzt tak zlí.

Necítila jsem lásku. Ne, že nebyla, jen to nešlo poznat a to je moc smutné

Takto citově podlomená jsem vystudovala i střední školu. Vše se zlomilo okamžikem, kdy jsem si našla přítele a pak se vdala. Konečně jsem začala žít svůj život a nebyla neustále kontrolována, dirigována na každém kroku.

Na tomto všem nejhorší je  to, že takovýto vývoj ovlivní člověka pro celý život. Nesamostatnost, neschopnost se rozhodovat sama, naučit se zacházet s penězi atd.

• Šikana mě pronásledovala doma, venku mezi vrstevníky, ale i ve škole od učitelů. Dítě se s tím naučí žít, ale nenaučí se věřit si, být sebevědomý, hrdý sám na sebe. Ani to nejde, když na každém kroku slyší, že je vše špatně, nic není tak akorát.

Pak už jen záleží na vývojí v dospělosti, zda se vše zlomí nebo touto geometrickou řadou pokračuje dál.